Pustevny

Ucucávám si tady vodu (pramenitá z kohoutku a bez bublin!) a přemýšlím co k tomu napsat, když už to je týden, co se tahle vyčerpávající akce uskutečnila. Předně musím podotknout, že obuv jsem nezvolila ideálně, mým rodičem jsem totiž byla ujištěna, že půjdeme (já, sestra, pes) celou cestu po asfaltce...eeh...ze začátku to tak vypadalo, ovšem...no já se k tomu dostanu. Ale nadšení bylo velké, příprava trvala skoro tři roky (od té doby co máme nového pejsánka).

Vyrazily jsme vlakem z místa bydliště do Kunčic pod Ondřejníkem asi v deset dopoledne (večer jsme se se sestrou shodly, že nemíníme vstávat extra brzo), pes samozřejmě ve vlaku stresoval, lidi se otáčeli a určitě si říkali v duchu, jak to nebohé zvířátko týráme, když přece nechce jezdit vlakem apod. Jejich pohledy to naznačovaly jasně! Ale na to už jsem si zvykla.

Před nadrem jsme hleděly do turistické mapy, po jaké barvě - značce vlastně půjdeme...hmmm...z toho jsme nebyly moc chytré, naštěstí hned vedle byl takový ten sloupek s cedulkami, takže i s kilometry to mělo být po zelené (hezká barva) a 8 km. Značení bylo opravdu excelentní, v tom problém nebyl. Šly jsme...šly a šly...po avizované asfaltce, až na dost velký vítr vše v poho, příroda, čerstvý vzduch...pak horko, dusno. Před námi byly pořád dva kopce a na jednom byly nějaké budovy a ještě něco, co jsem nedokázala identifikovat...a říkám sestře: no, tak přinejhorším vyjdeme tady na ten první kopec a plynule přejdeme na ten druhý :D (jj, ještě stále to vypadalo optimisticky).

Pořád se šlo kolem chatek a pak *vchod* do lesa a strmější asfaltka v rozpadajícím se stavu...ale slunce svítilo, pes plaval v potoce, sem tam někdo jel na kole a my se potily a probíraly různé věci. Na jednom rozcestí cedulka že už jenom 3,5 km...jooo...tam budeme za chvíli.
Bohužel...bylo čím dál větší vedro, šly jsme už docela dlouho a ještě k tomu konec asfaltky a začátek prudkého stoupání, které už skoro vlastně pokračovalo až na Pustevny, a kamenitá cesta jak na nějakou velehoru..hmmm..botky prostě dostaly zabrat.

Kdybych to věděla, tak samozřejmě beru goráče. Člověk se pořád učí.
Po jednom náročém úseku to už vypadalo, že konečně jsme u cíle, ale na stromě byla akorát cedulka, že se tam vyskytují chráněné šelmy (viz. foto) a další odbočka a další nekonečná cesta lesem (jo, les byl fakt pěkný).

Moc lidí jsme taky nepotkaly a jenom jsem uvažovala, co bych asi dělala, kdyby se objevil medvídek nebo tak něco. Během výstupu jsme teda funěly a nadávaly, že tohle stačilo na dlouhou dobu a hned tak zase Pustevny netřeba vidět a ještě padaly různé nepublikovatelné výrazy ;)

Bylo už skoro půl jedné, docela hlad a konečně zase rozcestník a info že už jenom 1,5 km. Jupíííí. Naštěstí se už šlo jenom po rovině, lidí přibylo...nakonec jsme konečně prošly kolem hnusného kontejneru a pak už jeden hotel a druhý hotel a...a....zkoumaly jsme jídelní lístky...zvítězila terasa u hotelu...nevím název...každopádně zelená střecha a takový ten typ horského hotelu, který se kdysi stavěl.

Bylo nádherně, pobíhající děti (to není nic pro mě ani pro psa), ale to se dalo vše v klidu přečkat, protože jsme si objednaly fakt mňamku (sestra vybrala a za to jí patří můj dík): stejk z lososa na bylinkách...mmmm....až na ty otravné mouchy to nemělo chybu. Za hodinu už zase plné energie jsme vyrazily směr socha Radegast a kostel Cyrila a Metoděje.

Všude samí důchodci, matky s dětmi, Poláci a Slováci (taky Američani ;). Cesta je široká, lemována stánky s různým zbožím a občerstvením, je tam prostě vždycky docela rušno. V zimě to tam vypadá taky dobře, ale ty sjezdovky jsou o ničem, je jich hodně, ale jsou krátké, takže se člověk vůbec nesveze. Bod má ovšem to prostředí a tak. Potkaly jsme jednoho kámoše, šel ještě se známým a protože jsme nasadily celkem svižné tempo, tak jsme je předešly a jenom jsme za sebou slyšely: Nooo tak kdybysme jako chtěli, tak taky můžeme jít tak rychle že :))

Cesta se táhla...pořád horko...hodně lidí, ale socha Radegasta konečně na dohled (u ní ječící děcka, výlet ZŠ). Pokračovaly jsme a kostel furt nikde. Takže jsme šly a šly a pak konečně ten nádherný dřevěný kostel a hned vedle něho hnusný vysílač nebo co to je, děs. Udělala jsem pár fotek (i trigonometrický bod, viz foto ;) a pak zase zpátky. Kdybychom ale věděly, že to bude taková dálka, tak se na nějaký kostel vykašleme, ale já sem si prostě pamatovala, že je Radegast a pak se chvíli jde chodníčkem v trávě a kostel. No, to jsou asi ty dětské oči :)

Nakonec tedy z Pusteven k soše 1,5 km a od sochy ke kostelu dalších 1,5 km. Hrůza...z Pusteven jsme vyrazily směr nadr kolem čtyř hodin! Ještě nezbytné foto Jurkovičových staveb (článek z Reflexu pro neználky), doplnění tekutin (Calipo od Algidy :))) a šup šup dolů stejnou trasou zpět.
Na závěr bych teda ještě jednou podotkla, že nás strašně bolely nohy a ušly jsme celkem asi 22-23 km. Pejsánek doma spinkal jak zabitý ;)