Au-Pair en France I

Nevím čím začít...možná tím, že nebýt předposledního dne, vzpomínala bych na Francii mnohem lépe, ale bohužel no. Takže abych to nějak shrnula.
Francouze bych popsala jako velmi vstřícné lidi, někdy trochu pokrytečtí v tom, že i když člověku furt dávají bisous, někdy je cítit ta odtažitost...jak u koho. Pak jsou dost chaotičtí, nepraktičtí a i když se snaží, jsou strašní bordeláři. Nelze to brát paušálně, ale to co jsem poznala, tak prostě někde se něco položí, je to tam den...dva...týden...měsíc...půl roku a pořád pohoda jazz, nikomu to nevadí, asi si myslí, že věci mají nožičky a uklidí se tak nějak samy. Asi jsem až moc vycvičená v tom, že se po sobě věci uklízejí (aspoň trochu) a nečeká se, až to udělá někdo jiný. V tomto směru jsem se nauklízela docela dost a jenom jsem se v duchu utěšovala, že moje děcka to nejsou atd atd. Oni jsou asi zvyklí házet oblečení po podlaze....všichni to tak dělají (vyzkoušeno na více rodinách). Prostě večer se všechno hodí na zem v koupelně nebo v pokoji a tím to hasne. Co na tom, že existuje proutěný koš, do kterého by se to mělo vše dávat. To samé ručníky, ve 14 letech nebyli schopni přehodit mokrý ručník tak, aby eventuálně uschnul....normálně se to jenom tak zmuchlalo, v lepším případě hodilo na zem. Klasika. Záleží jenom na tom, kdo jak byl vychovaný, potom se hází věci a oblečení po zemi v menší míře :) Nepraktičtí jsou v tom, že se všechno dělá ve spěchu, výsledek mizivý a zůstane akorát bordel. Troje dveře se natírají na bílo měsíc a tak podobně. No ale to jsou celkem úsměvné věci.

Na začátku jsem byla dost vyjukaná, sem si myslela kdovíjak nevládnu francouzštinou, ale protože s angličtinou se moc nechytali...nebo spíš já jsem nerozuměla té jejich parodii na angličtinu, člověk měl aspoň motivaci oprášit chabé základy z gymplu. Pak už to šlo tak nějak samo. Asi nejlepší bylo, že jsem byla nucena hned od začátku mluvit jenom francouzsky a hodně jsem toho pochytila od děcek. Moji rodinu jsem tady už popisovala, takže to zkusím ještě trochu rozvést. Elise mrcha první třídy, pořád po dětech jenom ječela kvůli každé kravině tak, že kdyby někdo na mě takhle řval, tak se jdu dobrovolně zavřít do Bohnic. Vypočítavá, pokrytecká, vychcaná...nic pozitivního na ní nějak nemohu najít. Jo...věk 35. Pascal...manžel...věk 45, bohužel úplně pod vlivem...málokdy se naštval, hodný, klidný, rozvážný, celkem vtipný...fakt v pohodě. Protože Elise asi za 10 dnů po mém příchodu do jejich rodiny začala pracovat (připravovat se na práci), Pascal pracoval doma, chodil akorát na randezvous, takže mi docela dost pomáhal...nikdo v baráku nehulil cigára, nikdo neřval, byl klid...fakt v pohodě. Naštěstí tohle období trvalo hodně dlouho, asi proto jsem neměla moc potřebu rodinu měnit. No a pak teda děti Simon 14, Clemence 12, Hortense 5, Henri 2. Věk uvádím co mají teď, předtím měli skoro o rok míň.
Ze začátku jsem byla ze všeho nadšená, pěkný barák, všichni vypadali velice příjemně, Elise byla samý úsměv...i když teda během pár dnů mi vypracovala planing, na každý den...co bych jako všechno měla dělat. Pro mojí pomoc, jak říkala. Když mi ukazovala, jak se který pokoj uklízí a tak, pořád se ptala, jestli to umím, já na všechno kývala a na všechno odpovídala, že nic pro mě není problém. nevěděla jsem co přesně bych měla dělat, co už ne a tak. Říkala jsem si, že mi dají víc prachů. Leda tak ve snu. Každý týden byl naplánovaný tak, že jsem měla postupně uklidit celý barák + žehlení + vaření + pračka + sušička + 2 nejmenší děcka skoro celé dny na krku.

Nejdříve jsem si to vůbec neuvědomovala, že tam makám jak šroub...prostě vše mi domluvila Anne (matka z rodiny, kde byla ségra...moc hodná a příjemná), protože se moc dobře znala s Michele (matka od Elise)...byla jsem jí zavázána, nechtěla jsem děla problémy. Vše zajistila rychle, fakt jsem jí byla vděčná. Asi 14 dní jsem bydlela v pokoji s Clemence, protože pokoj mi zařídili až pak (bývalá šatna). Takový fakt pidi, ale aspoň něco. Potom i wifi, konečně jsem se mohla přibodnout...pak už mi nechybělo skoro nic :)
Samozřejmě jsem největší strach měla z těch malých dětiček. Člověk by to měl mít asi v sobě...umět starat se o ně a tak, vědět intuitivně co a jak, ale já jsem byla v tomto směru nepopsaný list :) Nejvíc mi pomohla Hortense...4 a půlleté děcko, velice bezprostřední, krásně mluvila (na to, kolík jí bylo), hodně jsem jí rozuměla, když jsem nějakému slovu nerozuměla, tak mi to velmi ochotně vysvětlovala a tak. Ze začátku se mi samozřejmě mstila za to, že její maminka s ní není atd atd, někdy bych ji nejraději vyfackovala, ale ona za to prostě nemohla. O to víc mě potom postupem času v pohodě poslouchala, třikrát denně mi byla schopná říct, že mě má ráda a jak jsem dneska krásná a tak :)

Henri byl prostě takové větší mimi, které bylo potřeba přebalovat a oblíkat a to se mu většinou vůbec nechtělo a taky mi to dával sežrat :) No...hodně jsem používala příkazové a zákazové věty, pořád dokola. Postupně se učil nové slova, takže ke konci jsme už i pokecali :D Naučil se konečně říkat OUI a když se mu pustilo dvd s pohádkou, byl klid. Naštěstí tohle na něj platilo. Každý měsíc si oblíbil jiné dvd, takže některé jelo i třikrát denně. V tomhle jsem už taky zběhlá, některé věty z jednotlivých pohádek jsem potom už uměla nazpaměť...i Henri, přesně věděl, ve kterém záběru se objeví kočka, pes, co budou říkat atd. Docela psycho. Clemence byla začínající puberťačka, docela vpoho, ale někdy se snažila vychovávat ty malé sourozence prapodivným způsobem, opičila se po své matce, takže po nich řvala a tak…jak kdy no. Simon měl 14, pořád chtěl mobil, takže když ho po půl roce dostal, tak neustále někomu volal a pak si ještě pořídil přítelkyni, takže docela sranda a mimo to chodil pařit hry do cyber café, protože v baráku byl kromě mého notebooku jenom jeden komp, který pamatoval už lepší časy. Někdy byl v pohodě, někdy mě přehlížel jako širé rodné lány…ze začátku jsem myslela, že alespoň s ním pokecám něco anglicky, ale nechytal se ani na jednoduché slova…nechápu, co tam v té škole dělali.

(fotky: ma chambre)

…to be continued…